“Vždycky jsem chtěla být princezna ve velkých bílých šatech!” “Je to zbytečné vyhazování peněz, raději si zajedu na pořádnou dovolenou...“ “Nepotřebuju razítko, hlavně, že se máme rádi.” “Jen my dva a svědci.” “Pozvu všechny, koho znám!”
…
Abych to zjednodušila, názorů na svatbu je hodně :)
A žádný není správný ani špatný, navíc v dnešní době už je naštěstí přijatelné všechno, takže každý pár si může zvolit svoji cestu ke šťěstí, ať už v šatech nebo ne.
Jako fotografka, která už na pár svatbách byla, zažila jak neskutečné nadšení, tak silné zklamání v nich, bych se ráda podělila o svůj pohled na věc.
Víte, co je na svatbách unikátní? Co nezažijete nikde jinde? Atmosféra. Ať chcete nebo ne, na svatbách láska lítá ve vzduchu a je tak hutná, že by se dala krájet. A nejenom v případě novomanželského páru, ale všech, kdo jsou přítomni. Všichni se smějou víc než obvykle. Všichni se objímají víc než obvykle. Víc se líbají, tancují, vykládají, vtipkují a užívají si okamžiku. Nikdo se na nikoho nezlobí, neuráží, nevyčítá… Je to čistě pozitivní záležitost. A protože pozitivní emoce je silnější než negativní a tam jich je hodně a vyzařují ze všech stran, nestává se, že by někdo odolal a přece jenom dělal nepohodu (až na vyjímečně nadané jedince).
Pro mě svatba není o šatech. Je o detailech, kterých si nejspíš nikdo nestihl všimnout. O tom napjatém pohledu nevěsty, když už řekla ano, a teď čeká, co její snoubenec. O křečovitém stisku rukou rodičů, kteří sledují, jak si jejich děti propojují životy. O pruhovaných ponožkách svědka, které mu nedodávají sebevědomí při proslovu. O pyšné mamince, která doprovází syna k oltáři. Má obrovskou radost, ale zároveň trošku žárlí, že ji někdo bere jejího miláčka. O hrdém tatínkovi, který se snaží být dceři oporou, ale vlastně se spíš sám opírá, protože zažívá nejzodpovědnější moment svého života. Předat dceru jejímu muži.
O natěšených kamarádkách, které mají ráno podporovat nevěstu, ale místo toho nenápadně soupeří, která z nich bude nejhezčí. O napovrchu klidné mamince, která nakonec všechny ty dívky vyžene a pomůže dceři se závěrečnými úpravami. O tom přeplněném láskou pohledu, kterým se ti dva na sebe koukají. V tu chvíli pro ně neexistuje nic jiného, jenom "ty" a "já", ze kterých je najednou už "my".
Různé lidi baví různé filmy. Někdo má rád romanťárny, jiný detektivky, někdo zase ujíždí na fantasy. Vybíráme si žánry, které nás baví, režiséry jejichž práce se nám líbí a herce na které se rádi koukáme. Určitě by si nikdo netroufl tvrdit, že všechny filmy na světě jsou skvělé. Stejně tak neznám člověka, který by se odvážil říct, že celý filmový průmysl je nesmysl. Proto bych ani svatby neházela do jednoho pytle. Svatba se nedělá kvůli tomu, abychom ukázali něco světu. Svatební fotograf se neobjednává, abychom pak měli hezké fotky na instagram. Dort se neobjednává za šílené peníze, aby byl lepší než na svatbě kamarádky.
Svatba je o těch dvou. To, jakým způsobem se ten den uskuteční, je jen na nich. Ale stejně jako veselka pro 200 lidí, to může být piknik ve dvou. Znáte ten pocit, když vám partner říká, že vás miluje? To teplo, které vám proběhne celým tělem a koutky začnou lézt k uším a den se vám začne pomalu ale jistě zlepšovat? Tak si tento pocit vynásobte miliónem a umocněte na třetí. Protože když se vám milovaný člověk odevzdává s tím, že s vámi chce strávit zbytek života... To už není pocit ze světa lidí, to je magie.
Text & photo